PŘÍBĚH ZAPOMENUTÉHO KROJE

Jednou ráno mne paní M. oslovila, zda mně může něco ukázat. Otevřela starou papírovou krabici. Dýchla na mně vůně, kterou voní starožitné předměty a věci. Vůně byla tak silná a sílila tím více, jak paní M. postupně vytahovala jakési staré části oblečení. “ To je můj kroj, který jsem nosila.“ Opatrně jsem brala do ruky jednotlivé části a žasla nad jednotlivými výšivkami. Paní M. zatím vyprávěla svůj příběh, příběh zapomenutého kroje z poválečných let.

Rok 1945 byl plný různých poválečných nálad. Mnoho lidí se hrdě hlásilo k češství a dávali to různě najevo. Paní M. bylo 19 let. Mnoho mladých dívek stejných jako ona, si v té době pořizovalo kroj, který si nechávaly šít. Byla to poválečná modní vlna. V Sušici byl jeden krámek, kam si chodili slečny nechávat šít. Kroj se nejprv nastříhal, podle předlohy vyšil a pak se teprve sestavoval dohromady. Paní M. si vybrala moravský vzor, přímo z oblasti Kyjova. Byl v té době módnější a výšivka byla o něco snažší než u českého kroje. Vyšívala ho necelý rok, při pasení krav a všech volných chvílích.
Chtěla to stihnout, aby si ho mohla roku 1946 obléct na oslavu sv. Vojtěcha, to se jezdilo v Sušici s jeho ostatky. Bylo to poprvé, kdy ho měla na sobě. Kroj si brala pouze při sváteční události, dožínky a konopický slavnosti. Nosila ho až do roku 1948, pak už ne.
Kroj byl v krabici schovaný spoustu let a jeho vzhled byl ošumělý. Byla ráda za naši nabídku, že ji kroj vypereme, naškrobíme a nažehlíme. Rozhodla se, že nám kroj na nějaký čas zapůjčí než ho odveze vnučka do Ameriky. Kroj jsme umístili do našeho retrokoutku ve společenské místnosti v jídelně. Paní M. je na svůj kroj právem hrdá. Její pečlivé výšivky jsou dělány poctivou rukou a dobrým srdcem.